VYBERTE SI REGION

Do oblak s mistrem republiky Pavlem Trybenekrem

Hořice – Před měsícem se vrátil z mistrovství světa juniorů v bezmotorovém létání, které se konalo v australském Narromine. Byl jedním ze tří reprezentantů České republiky ve standardní kategorii. Z devětapadesáti závodníků z celého světa skončil na osmém místě.

23.1.2016
SDÍLEJ:

Pavel Trybenekr je několikanásobným juniorským mistrem republiky v bezmotorovém létání.Autor: Pavel Trybenekr

O lásce k létání a větroních jsme si povídali s členem hořického aeroklubu, jinak rodilým Peckovákem, Pavlem Trybenekrem.

Mohl bys krátce představit bezmotorové létání a jeho pravidla?
Jedná se o létání na bezmotorových letadlech, neboli kluzácích či větroních. Protože nemají motor, musí nás do vzduchu vytáhnout na laně motorové letadlo, v určité výšce nás odepne a my pokračujeme samostatně pomocí termických proudů dál. Sluníčko prohřívá zem nerovnoměrně, tam, kde je nějaký kontrast se ohřátý vzduch utrhne a začne stoupat.

My tato stoupavá místa vyhledáváme a nabíráme na nich výšku a možnost popoletět zase o nějaký ten kilometr dál. Smyslem leteckých soutěží je uletět určitou trať, většinou je dlouhá dvě stě až šest set kilometrů, co největší průměrnou rychlostí. Závody většinou trvají kolem čtrnácti dní a každý den se vypisuje jiná úloha. Za každou disciplínu dostávají závodníci přidělené body a vítězem se samozřejmě stane ten, kdo jich má nakonec v součtu nejvíc.

Jak a v kolika letech ses k létání na větroni dostal?
Začínal jsem v dětství jako letecký modelář, postupně jsem chtěl ale víc a víc, až jsem začal létat ve skutečném letadle. Bylo to relativně pozdě, až v sedmnácti letech. Jinak se dá létat už od čtrnácti s tím, že pilotní zkoušku je možné složit v šestnácti letech. V sedmnácti už mnozí začínají závodit. Já jsem šel na první závody až ve dvaceti.

Jaké jsou tvé dosavadní úspěchy?
Účast na mistrovství světa pro mě byla vlastně tečkou za juniorským závoděním, které je omezeno věkovou hranicí pětadvaceti let. Své první mistrovství jsem absolvoval před pěti lety a od té doby jsem se juniorských závodů pravidelně zúčastňoval. Dvakrát jsem se stal mistrem a jednou vicemistrem České republiky. Letos mi bude šestadvacet, zůstávám nadále v reprezentačním výběru, teď už ale v kategorii seniorů. Zatím však mezi nimi nemám takovou pozici, abych mohl jet na nějakou světovou soutěž.

Navíc právě končím studium na vysoké škole, připravuji se na státnice v oboru Letadlová a kosmická technika a ve výhledu je, že budu muset začít pracovat. Závodění v bezmotorovém létání je náročné na volný čas – závody trvají minimálně čtrnáct dní, a aby byl člověk řádně připravený na důležité soutěže a chce-li se udržet na špičce, musí ročně absolvovat alespoň troje nebo čtvery. Jsou to jednoduché počty – pětitýdenní dovolená na to nestačí. Takže mám sice v plánu pokračovat v závodění, ale uvidím, jestli se to bude někam vyvíjet.

Mohl bys na juniorské mistrovství světa v Austrálii zavzpomínat trochu podrobněji?
Jet do Austrálie nebo do Afriky je snem každého plachtaře – jsou to země se stabilním počasím, kde se dají létat dlouhé tratě. Náš tým do Austrálie dorazil čtrnáct dní před začátkem mistrovství abychom stihli poznat místní prostředí. Za měsíc, co jsme tam byli, jsme letěli asi dvacetkrát, pravé australské počasí s kumuly, tedy s mraky jsme si mohli vychutnat jen asi pětkrát, jinak to bylo létání s úplně modrou plechovou oblohou. Létali jsme na svých letadlech, která jsme si nechali poslat lodí z Čech.

Finančně naši účast na mistrovství světa zaštítil Český aeroklub, mě osobně podpořil grantem také Královéhradecký kraj a jako sponzor Aero Vodochody. Ve standardní třídě se létá na letadlech s maximálním rozpětím křídel patnáct metrů a vzletovou hmotností do pěti set dvaceti pěti kilogramů. Je povolena vodní přítěž, která zaručí stejnou klouzavost ledadla při výrazně větší rychlosti. Osobně létám na jednom ze tří nejmodernějších monotypů standardní třídy, německém kluzáku LS8. Své umístění považuji za pěkné, i když hlavně jako tým jsme mohli dopadnout lépe – na druhé nebo třetí místo jsme určitě měli. Bohužel jsme měli smůlu a udělali i několik větších chyb. Mistrovství i pobyt v Austrálii pro mě ale byly obrovskou zkušeností.

Jsi členem hořického aeroklubu, jak vidíš své další působení v regionu?
To je komplikovaná otázka. Hořický aeroklub patří mezi celorepublikově nejaktivnější. Má kolem pětašedesáti členů, kteří létají jak na motorových, tak na bezmotorových letedlech. Na hořickém letišti jsem složil pilotní zkoušky, trénoval zde, jsem vlastně jediným členem, který aktivně závodí i na celorepublikové úrovni. Už čtyři roky zde působím také jako instruktor, a pokud budu mít čas, chtěl bych v tom pokračovat i nadále.

Co bys vzkázal mladým zájemcům o bezmotorové létání?
Rozhodně všem doporučuju hlavně začít, a to v co nejranějším věku. Je to sport opravdu pro každého, člověk nemusí mít nějakou vysportovanou postavu nebo fyzičku. Světových závodů se například účastní polský pilot Adam Czeladski, který je po úraze na vozíčku a řízení v letadle má předělané na ruční mechanismus.

Ve finále tento sport není ani tak drahý, jak se tváří. S podrobnostmi je možné se seznámit osobně v aeroklubu v Hořicích. Pokud se mladí zájemci rozhodnou, že by létání na větroni rádi zkusili, musí před leteckým výcvikem absolvovat asi dvouměsíční teoretickou přípravu, kde se seznámí s předměty, jako je stavba letadla, předpisy, aerodynamika, navigace, meteorologie, aby věděli, jak všechno funguje. Obvykle kurz začíná v únoru, aby s příchodem teplejšího počasí už mohly začít praktické lety.

Jaké létání je?
V plachtění si každý najde něco jiného. Platí ale, že pokud se na něj člověk jednou dá, už s ním jen tak neskončí. A pokud ano, je to jen z opravdu vážných důvodů, třeba kvůli zdravotním problémům nebo akutnímu nedostatku času či peněz. Pro mě představuje létání takové oproštění od všech starostí. Když člověk kouká dolů na zem na ty lidičky malé jako mravenci, říká si – nojo, takhle nicotné jsou i všechny problémy, moje i cizí, tak jen ať si tam ještě chvíli zůstanou!

VÍKENDOVÁ POROTA - ZEPTALI JSME SE

Jaký je váš vztah k letectví, letěli jste někdy třeba ve větroni?

Bohdan Čančík, správce Sboru Jednoty bratrské v Nové Pace
Od mládí jsem si přál letět, skočit padákem. Mám rád výšky a dobrodružství. Ale vždy to předčily ještě jiné zájmy a za předešlého režimu ty možnosti nebyly takové, jako dnes. Brzy po revoluci jsme ještě tehdy v Ústí nad Orlicí využili vyhlídkový let malým letadlem na krajem. Na padák zatím nedošlo ani na větroň, jen občas použiju velké dopravní letadlo.

Aleš Hlawatschke, starosta Konecchlumí
Můj vztah k letectví je všelijaký. Patřím k těm, kteří ještě nikdy v něčem neletěli, ale prosím neplést s „nelítali". Občas mám hlavu v oblacích, tak se to možná dá brát, jako vzdálený vztah k letectví. Ve větroni jsem tedy zatím nikdy neletěl a nepředpokládám, že by se tak někdy stalo. Teď jsem si vlastně uvědomil, že moje fóbie z létání je patrně zakořeněna od dětství, kdy jsem se stal obětí „leteckého dne" od mé přísné maminky, která měla výrazně odlišný názor na pojem „uklizeno ve skříni", než jsem měl tenkrát já. Musím to mít nyní stále na paměti, abych podobnou újmu nezpůsobil naopak svým dětem, ale již nyní vím, že mají zaděláno na velmi podobnou fóbii, kterou trpím dodnes já…

Šárka Šandová, ředitelka Hořického gymnázia
Chtělo by se mi odpovědět, že miluju létání, ale protože jsem nikdy neletěla, trochu by to nesedělo. Řekla bych, podle toho, jak se znám, že si to prvním letem potvrdím. Zatím ale žiju bez létání, přestože moje kamarádka z mládí, známá televizní meteoroložka, na větroni létá. Kdysi jsme byly domluvené, že proletí i mě, ale rozestěhovaly jsme se a sešlo z toho. Od jedné své třídy jsem dostala vyhlídkový let jako dárek, ale taky k němu nakonec nedošlo. Létat se nebojím, jen prostě nelétám.

Autor: Věra Kociánová

23.1.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Motorkář po nehodě v Hořicích bojuje o spravedlnost

Východní Čechy - V začarovaném trojúhelníku Jičín, Hradec Králové a Svitavy, se ocitl motorkář Petr Kuna, který měl před šesti lety těžkou dopravní nehodu 
v Hořicích. Havárie mu nejenom podlomila zdraví, ale také víru ve spravedlnost.

OBRAZEM: Táboranku mají její příznivci rádi

Syřenov - Kapela Táboranka opět potěšila své fanoušky koncertem, tentokrát u restaurace Na Klepandě.

Kozákov Challenge hlásí vítěze ze Švédska!

Pojizeří - Adam Persson se stal vítězem elitní kategorie dnes již tradičního závodu. Mezi ženami triumfovala Emily Prossová a domácí fanoušky potěšil vítěz Masters Pavel Zajíc.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.