Evropa už slavila konec druhé světové války, desetitisíce vězňů, kteří přežili hrůzy nacistických koncentračních táborů a věznic se vraceli domů, často ovšem s podlomeným zdravím. V Asii a Tichomoří však ještě probíhali těžké boje, které si vyžádali ještě tisícové ztráty na lidských životech vojáků i civilistů.

Dnes je už jasné, že druhá světová válka nebyl jen boj spojeneckých armád proti společnému nepříteli, především nacistickému Německu, fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Byl to zároveň boj o to, jaký bude svět po válce. Zda bude vesměs demokratický a spolupráce mezi jednotlivými státy bude na základě principů vzájemného respektování a dobrovolnosti, nebo budou země, které se dostaly z jednoho područí a nevolnosti, ale ocitnou pod jinou, neméně krutou diktaturu. Naše země si tenkrát po šesti letech opět svobodně vydechla. Bylo to ovšem vydechnutí jen na krátkou dobu (k nadechnutí ani nedošlo), protože prakticky ihned po skočení války se u nás děly věci, které nebyly tak úplně pod kontrolou našich úřadů a ústavních činitelů. A o tři roky později se už u nás nová, k nám tentokrát z východu exportovaná diktatura , plně a otevřeně chopila otěží. Tato diktatura si pak také zcela přivlastnila zásluhy o to, že v roce 1945 válka skončila a nacistické Německo bylo poraženo. Všichni byli povinni účastnit se květnových oslav a naslouchat každým rokem stejným frázím a nabubřelosti mocipánů. Byla to pouze Rudá armáda a v domácím odboji jen komunistická strana, které nám zajistily svobodu.

Dnes, když už konečně patříme mezi země samostatné, které si rozhodují samy o svém směřování, si události před 62 lety opět připomínáme.

Oficielních oslav se můžeme, ale nemusíme zúčastnit. Ale jak už to tak i v demokratické společnosti bývá, přiživují se na pietních vzpomínkách občas lidé, kteří nejsou, alespoň podle mého názoru těmi, kteří by měli hovořit o demokracii. Přinesli si totiž často způsoby jednání z dob minulých. Proto jsem také já jsem následoval ty, kteří byli dříve členy českého svazu bojovníků za svobodu a nechtěli nadále patřit k organizaci, do jejíhož vrcholného vedení se dostali právě takoví lidé, o kterých jsem se zmiňoval. Vystoupil jsem po desetiletém členství. Mám totiž pocit, že kdybych zůstal, pošpinil bych památku svého otce a statisíců dalších, kteří své životy položili za svobodnou a demokratickou zem.

Samozřejmě, že těm co zůstali členy svazu bojovníků, jejich postoj nezazlívám, je to jejich svaté právo. Prostě vidí to jinak a to je v demokracii normální a v pořádku.

Vilém Hofman