V sobotu 10. června odletěli leteckou holandskou společností AMT z Prahy přes Amsterodam a Paříž do hlavního města Maroka Rabatu, jen s malým příručním zavazadlem povolených rozměrů 56 x 45 x 25 cm a do 8 kg.

Maroko má 32 milionů obyvatel a od roku 1956 je nezávislé na Francii. Je zde královská monarchie, náboženství islám, 99% je muslimů, mluví arabsky a část ještě berberským dialektem. Nejvyšší bod země je Jebel Toubkal 4167 m.n.m.

Ivan Pírko píše: První den v Maroku jsme s místním průvodcem absolvovali procházku hliněnou pevností Kasbah des Oudaias se vstupní almohádskou bránou maurského světa Bab Oudaias, což je labyrint úzkých modrobílých uliček s výhledem na Atlantik a město Salé na protějším břehu řeky Regres. Po Avenue al Marsa jsme přišli k ambiciózní Hassanově mešitě a čtvercové nedostavěné věži - minaretu. Vedle ní je brána obkládaná mozaikami a před ní stráž na koních a královské mauzoleum  Muhammada V. Podél dlouhých hliněných hradeb jsme přišli k pevnosti Chellach, kde jsou dnes už jen římské rozvaliny a vstupné 10 DH (dirhamů), tj. 25 Kč. Jsou tu zbytky kachlíkového minaretu s čapím hnízdem na vrcholu. Bylo zde mnoho čápů a jejich mladých, kteří úžasně klepali zobáky. V Maroku se těší posvátné úctě. Odtud jsme odjeli „černým taxíkem“ do typické marocké restaurace, kde jsme chutně obědvali „Tadzika alla tomate“, což bylo hovězí maso se zeleninou a rajčaty v keramickém kotlíku. Bohužel pivo uvedené v nápojovém lístku v době ramadánu nám bylo odmítnuto bez ohledu na touhu našich očí a tak jsme popíjeli jen colu a balenou chladnou vodu.  Ramadán je čas, v němž se Mohamedovi zjevil korán, devátý měsíc islámského kalendáře a letos to bylo od 27.5. do 25.6. Je to měsíc půstu, bez jídla, pití, kouření a sexu – vše se může až večer po západu slunce. Toto postní období se dodržuje velmi přísně. Každý rok bývá několik „hříšníků“ dokonce uvězněno.  Zatím co během dne je na ulicích klid a lidé si mohou dopřát jen misku polévky, sklenici mléka a pojídat datle, večer je to noc plná zábavy, kde se kavárny a bary uzavírají ve 3 hodiny ráno. Teprve večer se otvíraly obchůdky a stánky s občerstvením, kde prodávali turecký med a jiné medové sladkosti a cukroví. Míjeli jsme modlitebny kde se muslimové – muži modlí k Allahovi na svých koberečcích čelem k Mekce a věří, že islám je ta správná víra.

Další den jsme odjeli klimatizovaným vlakem do nejstaršího královského města Fésu, kde bylo více jak 40°C! Grand taxíkem (pro více jak 3 pasažéry) jsme odjeli do penzionu, kde jsme se ubytovali na dvě noci s tím, že jsme dostali slevu. Místo snídaně jsme si objednali nejznámější marocké jídlo „kuskus“ jako oběd, což je napařená kukuřice se zeleninou a skopovým nebo kuřecím, někdy i rybou (vepřové muslimové nejedí). Majitel penzionu se vnutil jako průvodce po Medině za poplatek 40 DH za osobu. Po krátké odpolední siestě v klimatizovaných pokojích jsme se více jak dvě hodiny toulali spletitými uličkami starého Fésu, kterých je asi 9000! Některé jsou opravdu velmi úzké, kde neprojde ani osel. Trhovci všude nabízeli koření, rozinky, ořechy, datle, avokáda, manga, granátová jablka, různé pečené placky, čerstvé ryby i živá kuřata a slepice. Byli tam kovotepci, řezbáři a další řemeslníci – marocké tržiště. První zastávka byla ve třech patrech obchodu s koženým zbožím, odkud jsme z terasy nahlíželi do proslavených koželužen, nejstarších na světě. Odér vydělaných kůží byl hodně cítit. Je to stále středověký způsob, kde koželuhové za pomocí třísloviny zpracovávají kůže všech možných zvířat. Byl to opravdu siný zážitek. Další zastávka byla u tkadleny, která mimo jiné nabízela výrobky z hedvábí. Nejdelší bylo posezení v kosmetické prodejně a salonu, kde někteří z nás dokonce nakoupili dárečky a dlouho jsme si povídali s mladou studentkou angličtiny, která zde pracuje a propaguje marockou kosmetiku z různých bylinek. Ve starém městě bylo přece jen lépe než na rozpálených okolních kopcích. Dnešní Fés žije něco mezi středověkem a současností. Je to město s nezaměnitelnou atmosférou. Féská Medina vznikla už v 9. století a je považována za nejrozsáhlejší na světě, kde není problém se ztratit. S jedním domorodcem jsme vystoupali podél špinavé řeky a kolem koželužen nad město, odkud byl nádherný výhled. Při cestě dolů opět úzkými uličkami kolem už otevřených stánků s občerstvením jsme nemohli minout velkou Kairuánskou mešitu, kam mohou vstoupit jen muži – muslimové, bez bot. Poté jsme navštívili malé bistro, kde jsme obsadili pouhá čtyři místa a zbylo jen málo prostoru pro kuchaře, který nám připravil bohatou večeři: malé i větší smažené sardinky, platýze a jiné rybičky, čočku, olivy, pálivé papričky, rajčatový sos, smažené brambůrky, chléb, žlutý meloun a mátový čaj. Také další den jsme věnovali prohlídce Fésu s 1 milionem obyvatel. Za jasné oblohy, mírného teplého fénu, kdy se k obědu teplota vyšplhala na 35°C, jsme nasávali atmosféru města s nejvyšší kulturou v celém Maroku, se starobylou intelektuální tradicí a vlastní kuchyní, oděvem i způsobem života. Stoupali jsme k hrobkám, kde na slunci sušili kůže, které večer na oslech odváželi do koželužen. Poté jsme minuli pevnost Norj Nord, kde je dnes muzeum zbraní. Je odtud bezkonkurenční výhled na Medinu, na panorama města. Další zajímavostí byla Medresa Bou Inania, nádherná merenidská památka, náboženská stavba, která sloužila jako studentská kolej; kde je vyřezávaný tmavý cedr na stropě, mozaiky a skvělá štuková práce. Do Mediny jsme vstoupili moderní bránou Bab Boujeloud, která je kachlíková s modrou barvou, což je tradiční barva města Fés. Procházeli jsme kolem řemeslných dílen, obchůdků a lákavých stánků s cukrovím a ovocem. Ochutnávali jsme datle, fíky, třešně a poseděli v útulné restauraci vystlané mnoha polštářky a popíjeli šťávu vylisovanou z pomerančů. Ta se opakovala mnohokrát denně jen s tím rozdílem, že se střídala s mátovým čajem a k tomu občas s čerstvými dortíky. Pokračovali jsme k paláci Dar Batha. Nakonec jsme obcházeli nepřístupný královský palác Dar El Maknzen, kde jsou naproti nádherné zahrady, mnoho palem, exotických stromů a květin. Vraceli jsme se po návrší města za velkého tepla a sestoupili do tisíce spletitých uliček Mediny, kde bylo lépe, chladněji. Další zastávka byla na terase jedné restaurace s vyhlídkou na blízkou Kairuánskou mešitu, která je podobná mešitě ve španělské Cordobě, ale menší. Večeřeli jsme v útulné restauraci „Benyamna“, kterou jsme si vyhlídli už včera. Dobrý byl předkrm na způsob šopského salátu, jemná teplá čočka a olivy, ale hlavní jídlo mi příliš nechutnalo. Specialita „Pastila“ z kuřecího masa zapečená v lístkovém těstu posypaném skořicí a cukrem ve tvaru placky. Na závěr žlutý meloun, sladké tyčinky a džus nebo cola.

Další den jsme se přesunuli klimatizovaným rychlíkem do města Meknés. Hned na nádraží se vyskytla nabídka na ubytování, kam nás dovezl levně taxíkem dohazovač na okraj Mediny. Za příjemné teploty 28°C jsme se vydali na prohlídku již třetího královského města, ležícího v podhůří Středního Atlasu, které postavil všeho schopný marocký vládce sultán Moulay Ismail. Velkorysá výstavba měla připomínat Versailles; maurská architektura a hradby kolem města jsou dlouhé 20 km. Nádherná je městská brána Bab Mansour a vedle pouze dekorativní brány s mramorovými sloupy na náměstí Place Hedime, jednom z nejživějších náměstí v Maroku. Pokračovali jsme kolem mauzolea sultána Ismaila, které je nyní v rekonstrukci. Jeho největší královský palác „Dar El Makhzen“ leží daleko od centra a není přístupný. Medinu, kde jsme bydleli, ohraničují hradby Vialle Imperiale. Odpoledne jsme uskutečnili taxíkem výlet do 20 km vzdáleného Volubilisu, což bylo nejdůležitější město římské vlády v Maroku. Nyní zde nalezneme pouze jeho vykopávky. Dříve bohaté a krásné paláce, dnes pouze ruiny starořímského města, kde ve 2. a 3. století byla překrásná atria s bazény naplněnými vodou. Město bylo mimo jiné dodavatelem lvů pro Koloseum v Římě. Vrátili jsme se na nejživější náměstí, kde jsme obědvali a večeřeli zároveň. S chutí jsme ochutnali smaženého platýze a špíz, mleté hovězí a párečky z beraního a hovězího masa, smažené brambory, chléb a zeleninu. Domů jsme se vraceli Medinou, kde byly stánky s čerstvou pomerančovou šťávou, vysoké pyramidy datlí, sušených fíků, ořechů a mandlí a mnoho sladkostí, zvláště s medem. Vzduch zde byl prosycený úžasnými vůněmi a kouřem z jídel.

Další den jsme pokračovali opět vlakem do Casablanky, největšího města Maroka se 4 miliony obyvatel a velkým přístavem. Taxíkem jsme dojeli k 210 metrů vysokému minaretu, který je nejvyšší náboženskou stavbou planety u velkolepé mešity Hassana II., kam nám vstup nepovolili. Stavba byla dokončena po 7 letech až v roce 1993 za přispění mnoha Maročanů a zahraničních firem včetně slovenské firmy Petrimex Andreje Babiše J. Pěšky jsme se vydali do centra města ke katolickému kostelu Sacre Couer, který je bohužel v rekonstrukci a obehnaný lešením. Po návratu na vlakové nádraží jsme pokračovali na konečnou stanici do Marrákeše, což bylo dalších 3.5 hodiny cesty. Pohodlná byla cesta vlakem a tak jsme sledovali krajinu, málo obdělaná pole, občas už sklizené obilí, olivové háje a velké plochy kaktusů. Na polích se pásla stáda ovcí, občas osli nebo muly, koně a také krávy. Těšili jsme se na hotel Lawrence d´ Arabie, který jsme měli předem rezervovaný na 4 dny. Večer bylo ještě minimálně 30°C, když jsme se ubytovali ve dvoulůžkových, překrásně vybavených pokojích s terasou a ještě s bazénem v přízemí. Už na nás čekali Martin D. a Jirka K., kteří přiletěli odpoledne z domova, aby s námi absolvovali pobyt v horách Atlasu.

Další den jsme odjeli velkým klimatizovaným taxíkem pro 6 osob + řidiče do horského letoviska Imlilu v nadmořské výšce 1650 m. Milošův zdravotní stav nebyl nejlepší a tak jsme se rozdělili na dvě skupiny. Ti, co přiletěli včera, Martin a Jirka a byli zcela fit, začali podle plánu velký náročný okruh pohořím Atlas a my ostatní jsme zvolili výstup na vrchol i zpět z Imlilu stejnou cestou. První dvojice, M. a J. vystoupila z taxíku asi 5 km před Imlilem a vydala se do Idaissa Village (1800), což trvalo asi 4 hodiny. Má skupinka čtyř se ubytovala v Imlilu a ještě odpoledne kromě Miloše podnikla aklimatizační vycházku v délce cca 8 km s převýšením 450 m. Zde nás zastihl déšť a bouřka. Teplota byla ale příjemných 20°C. V hotelu jsme večeřeli marocké jídlo kuskus a co jiného než mátový čaj.

Ráno po snídani jsme opustili hotel všichni společně v půl deváté za příjemného počasí s teplotou kolem 20°C. Podél řeky jsme stoupali ve stínu do větší vesničky Aroumd. Treking k chatě si nic nezadá s trekem v Himálaji, jen jaky zde nahrazují muly. Dále vyschlým korytem řeky Mizane jsme stoupali do vesničky Sidi Chamharouch (2300), kde jsme doplnili tekutiny šťávou z pomerančů. Miloš, který byl velmi zesláblý a nemocný, zatím udával tempo, ale po chvilce rozumně zastavil s tím, že raději přespí v této poslední vesničce, asi v polovině dnešní cesty. Vrátil se asi o 200 m níže a my pokračovali nahoru o dalších 400 m výš, kde byla poslední zastávka na možné občerstvení, resp. doplnění nezbytných tekutin. Už v půl třetí jsme se ubytovali ve vlastních spacích pytlích na horské chatě Neltner Hut nebo též Toubkal Hut ve výšce 3207 m. Chata patří Francouzskému alpinistickému klubu v Casablance a má kapacitu asi 70 lůžek. Překvapila nás čistota chaty i kvalita večeře a snídaně v této nadmořské výšce, kam vše dopravují na hřbetech mul. Na chatě byli Španělé, Francouzi, Holanďané, Angličané a Portugalci, většinou mladí lidé. Po večeři, která se podávala pro všechny už v 18 hodin, jsme ve společenské hale popíjeli marockou whisku neboli mátový čaj, když venku hustě pršelo. Dobrá večeře se skládala z polévky a hlavní jídlo bylo kuře + špagety + opékané brambory, žlutý meloun a matový čaj; navíc cola za úhradu. Společnost nám dělala mladá dvojice Holanďanů.

Další den, zatímco většina odcházela na vrchol už v 5 hodin, Pavel a Martin chtěli vstávat až v 7 hodin a tak jsme odcházeli jako poslední skoro v 8 hodin, kdy někteří už byli na vrcholu. Po 5 minutách u vodopádu jsme s Martinem špatně odbočili, resp. šli jinou vyšlapanou cestičkou s mužíky, která vedla do sedla, což jsme zjistili asi po 15 minutách. Pavel za námi nešel a tak jsme se vrátili k vodopádu, překročili řeku a našli správnou strmou cestu pod pilíř spadající ze severozápadního  vrcholu Toubkalu. Svah je značně prudký, až 35 stupňů. Pavel, který měl náskok asi 40 minut, už byl v nedohlednu a šel na vrchol sám před námi, což nám sdělili turisté už sestupující z vrcholu dolů na chatu. Zde jsem si říkal, proč jsem netrval na odchodu ráno v 5 hodin jako ostatní s horským vůdcem, kdy už nebyla třeba čelovka, kterou moji kamarádi neměli. Za blbost se platí! Strmý výšvih přes balvany byl posléze vystřídán povlovnější plošinou s vystupujícími deskovými skalami. Zde dolina uhýbá vpravo a opět prudce stoupá. Dokonce jsme část výstupu museli jít po sněhovém poli. Toto se opakovalo ještě jednou, než jsme se dostali do sedla Tizi n´Toubkal ve výšce 4010 m, kde jsme dokonce viděli stádo ovcí; neuvěřitelné v této nadmořské výšce. Zde se otevřely pohledy na další vrcholy a hřebeny Vysokého Atlasu. Ze sedla jsme postupovali po hraně hřebínku, odkud už byl občas vidět vrchol Toubkalu s kovovou pyramidou. Všechny skupinky už sestupovaly a jako poslední sám také Pavel, když nám s Martinem zbývalo na vrchol asi 15 minut. Na vrcholu Jebel Toubkalu se otevírají nádherná kruhová panorámata a je tu kovová třímetrová pyramida s mnoha nápisy. Měl jsem velkou radost, že jsme výstup po 3 hodinách tvrdé práce zvládli. Po nezbytném fotografování jsme se déle nezdrželi a nekochali, neboť začala bouřka a padaly kroupy. Byli jsme dnes poslední, koho čekal ještě náročný sestup po mokrých kamenech 1000 výškových metrů dolů. Asi po necelé hodince jsme došli Pavla, který zvolil pomalejší tempo, resp. měl asi výčitky a čekal na nás. Společně jsme sestoupili na chatu z vrcholu za necelé 2 hodiny, kdy už značně pršelo, ale v chatě bylo příjemné teplo a všichni v dobré náladě. Byl zde už také Miloš, který dopoledne vystoupil z vesničky ležící o 900 m níže. Také naši přátelé, Martin D. a Jirka K. přišli asi dvě hodiny po nás z náročné sedmihodinové túry z Lipeney Hut (3000) na Neltner Hut (3207) jen díky GPS, neboť cesta byla minimálně značená. Skvělá byla nálada po našem setkání na chatě a stejně tak dobře se bavili ostatní turisté po návratu z vrcholu Atlasu.

Další den skupina Španělů, která spala s námi na pokoji, vstávala už ve 4 hodiny, aby vystoupila na vrchol dříve, než přijde obvyklý odpolední déšť nebo bouřka. O hodinu později odešli naši kamarádi Martin D. s Jirkou, kteří po sestupu na chatu pokračovali za námi čtyřmi do níže položené vesnice Aroumd, kde jsme měli zajištěné ubytování u horského vůdce Mohammeda. Počasí dnes po ránu po včerejší velké bouřce a dešti ještě dlouho v noci bylo překrásné, slunečné s modrou oblohou, jen trochu chladněji. Cestu dolů jsme si moc vychutnávali a každou hodinu odpočívali a doplňovali tekutiny šťávou z pomerančů. Asi 3.5 hodiny trval sestup o 1200 m níže. Výborná byla večeře Tadzika, což bylo zapečené kuře s bramborem a různorodou dušenou zeleninou a sosem, polévka a žlutý meloun na závěr zrovna jako snídaně druhý den ráno.

Další den nás jako každý den po 4. hodině budil svým halekáním muezzin, který svolává dnes pomocí mikrofonu věřící k ranní modlitbě. Po dobré snídani jsme sestoupili k mostu, kde už čekal Grand taxík, který nás odvezl do Marrákeše do již známého hotelu Lawrence d´Arabie. Prvních 5 km jsme jeli po úzké kamenité cestě, spíše schůdné než sjízdné. Na horách bylo slunečné počasí s teplotou asi 15°C, ale foukal velmi silný vítr. Zato v Marrákeši teplota obvyklých 30°C a později ještě mnohem více. Rychle jsme se ubytovali a taxíkem se vydali na folklorní exotické náměstí Djamma El Fna, náměstí mrtvých, kde se dříve popravovalo. Marrákeš je brána Sahary a nejživější královské město. V jedné z mnoha restaurací jsme výborně obědvali; marocký salát, skopové maso s bramborem a dušenou zeleninou, vše zapečené v hliněné misce, kde se to ještě škvařilo; chléb, voda a nezbytný čaj nakonec. Celé odpoledne jsme se toulali v úzkých uličkách Mediny, kde bylo stále na co se dívat a také tu bylo příjemněji než na rozpálených bulvárech města, kde bylo 34°C. Doplňovali jsme tekutiny častými zastávkami v bistrech či barech, kde jsme odpočívali a popíjeli střídavě pomerančový džus, colu nebo čaj. Unaveni z tepla jsme nakonec zasedli v restauraci k večeři, kde jsme chutnali saláty, smažené ryby, rozbíf a nakonec Jirka koupil obrovský meloun, který v restauraci sympatický číšník připravil pro všechny. Jako pozornost přinesl ještě berberský čaj a berberským způsobem ho naléval (z velké výšky se trefil do všech číší). Taxíkem jsme se vrátili do hotelu, kde jsme se rozloučili s Martinem D., který druhý den brzy ráno odlétal pracovně přes Barcelonu na ostrov Taiwan.

Po dobré snídani v hotelu jsme odjeli taxíkem do Majorelliho malé botanické zahrady, což je pohádkové místo, dříve v držení francouzského návrháře Yves-Saint Laurenta, kam se sjíždějí turisté z celého světa. Je to botanická zahrada rovníkové flory, kde se střídají silné pruty bambusu s holými kmeny palem a kaktusů. Osvěžující stín vytvářejí tropické keře juky, dracény a jiné. Pěkné jsou bazénky s vodou a vodopádky osázené zelení. Hudební kulisou byl zpěv ptáků, což bylo příjemné, uklidňující. Poté jsme procházeli zahradou Agadán kolem královského paláce do Mediny, kde jsme potkali skupinu Čechů s průvodcem CK. Marrákeš je Červená perla jihu Maroka, v překladu „shromáždění bojovníků“, a hlavní město Berberů založené v 11. století, má 1.5 milionu obyvatel; je druhé nevětší město po Casablance. Je vstupní bránou do pouště, fascinující svými etnickými skupinami, islámskou i arabskou architekturou a barevností. Také mne překvapila čistota města a upravených zelených parků s vodotrysky. Pěšky jsme pokračovali k paláci Badi, který byl ale uzavřen, neboť se zde konal berberský festival. Otevřen byl pro nás palác Al Bahia, kde jsou 400 let staré cedry a z jejich dřeva krásné barevné vyřezávané stropy. Také zde jsem rád poslouchal štěbetání zpěvného ptactva a relaxoval. Poté jsme došli na centrální náměstí se čtvercovým minaretem Koutobia, 70 m vysokým. Odtud muezzin volá všechny k bohoslužbám. Po návratu taxíkem na hotel jsme relaxovali v hotelovém bazénu. Večer ve 21 hodin zde bylo ještě 36°C a foukal teplý africký vánek. Před spaním se z průvodce dočítám, že v roce 1943 se v Marrákeši setkal s Churchillem i americký president Roosevelt, který při pohledu na pohoří Atlas pravil: „cítím se tu jako na nejkrásnějším místě na světě“.

Další den jsme odjeli 180 km klimatizovaným autobusem si odpočinout k Atlantickému moři do města Essaouira, což má být nejkrásnější letovisko Maroka. Cesta polopouští, občas i po dálnici s málo zastávkami tak uběhla rychle. Řidič zastavil navíc pro naše pobavení, když sady olivovníků vystřídaly keře arganie trnité a v jejich korunách šplhaly kozy, které pojídaly jejich plody. Sběr pomocí koz, které se plody arganie živí a poté se vybírají z jejich trusu je jeden ze způsobů získání vzácných jader. Arganový olej se využívá jak v marocké kuchyni, tak i v drahé kosmetice. Kolem rostly také kaktusy a jiné dřeviny jako korkový dub, cedr, eukalypty a podobně. Od nádraží jsme se vydali pěšky k moři, kde foukal velmi silný vítr a bylo jen 24°C. Zlákala nás restaurace, kde byla nabídka nejen piva, ale dokonce i vína. Na terase s vyhlídkou na blízké moře jsme zasedli k obědu a s chutí chutnali jak pivo Heineken, tak i marocké červené, které bylo opravdu dobré. Poté jsme se ubytovali a těšili se na koupání v moři. Dlouho jsme ve vodě nevydrželi, neboť její teplota nebyla vyšší než 21°C a ještě foukal silný vítr. Dali jsme přednost brouzdání po široké pláži, místy až 300 m. Po pláži s velmi jemným bílým pískem se pohybovali turisté na velbloudech, na koních a dokonce i na motorových čtyřkolkách! Je to také ideální místo pro surfování nebo windsurfing. Mnoho sportovců zde běhalo a také hrálo fotbal. K večeru jsme se vrátili kolem zajímavého rybářského přístavu do Mediny a ochutnali smažené rybičky přímo na ulici. Poté jsme v dobré restauraci chutnali velké ryby, které nám nejprve syrové ukázali a poté začali připravovat.

Poslední den u moře jsme se dopoledne toulali starou Medinou a odpočívali na pláži, která se postupně zmenšovala vlivem přílivu. Třikrát jsme museli stěhovat své svršky dále od břehu moře, jak nastával příliv a šířka pláže se tak zmenšila z 250 m ve 13 hodin na pouhých 80 m. Zesilující vítr nás předčasně přesunul do včerejší dobré restaurace na poslední marocký oběd a dobré víno, kde jsme utratili poslední marocké dirhamy. V dobré náladě jsme odtud odešli na blízké autobusové nádraží, odkud jsme odjeli téměř prázdným autobusem a za 2 hod. a 40 minut už byli znovu v Marrákeši, v našem pohodlném hotelu. Zde jsme relaxovali v bazénu, kde bylo mnohem příjemněji než na rozpálených ulicích města, kde bylo téměř 40°C.

V sobotu, už patnáctý den na cestě, jsme odjeli na letiště v Marrákeši a odletěli nízkonákladovou společností EasyJet do Milána, kde bylo také horko, 34°C a odtud do Prahy, kde bylo příjemněji.  Autobusem domů do JČ a rychle do pivnice Praha na točené Plzeňské, které je tím nejlepším nápojem, který znám.

Moc rád cestuji, ale ještě raději se pokaždé vracím domů.

Ivan Pírko