Jedna výchovná dítěti neublíží. Nebo ano?

Škoda každé rány, která padne vedle, praví české úsloví. Platí ale ještě v dnešní době? Jak tenká je hranice mezi výchovou a týráním? „Ve výchově dětí je důležité, aby se rodiče domluvili, jak chtějí dítě vychovávat, jasně nastavovali pravidla a laskavě, ale důsledně je vyžadovali. Příliš liberální výchova dle mého názoru dětem neprospívá a mnohdy vede k vnitřní nejistotě dítěte, které se neorientuje 
v požadavcích, jež na něj dospělí kladou," říká pro Deník psycholožka Pavlína Tomášková z Hradce Králové. Fyzické tresty jsou podle ní spíše projevem bezradnosti rodičů. „Přiměřená forma potrestání však má ve výchově své místo, může dát dítěti rychlou zpětnou vazbu. Je však třeba zdůraznit, že by trest neměl 
ve výchově převažovat, naopak ocenění dítěte a pozitivní vzor rodičů jsou důležitějšími aspekty výchovy," dodává Tomášková.

Trest by ve výchově rozhodně neměl převažovat, říká psycholožka

Podobně to vidí i řada rodičů. Vyslovené bití ve výchově nezastávají, jedna „výchovná" čas od času však podle nich neuškodí. „Vadí mi rodiče, kteří jsou lhostejní ke skutkům svých drahých dětí, které můžou prakticky cokoliv a když už vysvětlování, argumenty a bonbony dojdou a měla by přijít na řadu jedna výchovná, tak se raději otočí, než aby dál řešili, že jejich Dominiček mlátí lopatkou Honzíka, sype písek Aničce na hlavu, nebo tahá již půl hodiny za ocas Žerika. Výchova je každého věc, ale rozhodně jedna na zadek je podle mě v pořádku a rozhodně to neberu, jako nějaké svoje selhání," myslí si dvojnásobná maminka Simona Bártová z krajské metropole.

Nic se nemá přehánět

Kristýna  Fléglová má na věc podobný názor: „Moje dítě je ve vzdorovitém věku, poslední dobou se mu třeba zalíbilo sednout si na zadek uprostřed přechodu, strkat prsty do toustovače, což samozřejmě dávno ví, že nesmí, a podobně. Dostane jednu přes zadek nebo přes prsty, pamatuje si to a pro příště minimálně ví, že je to špatně. Sáhodlouhé vysvětlování uprostřed silnice opravdu praktikovat nebudu. Myslím si, že nic se nemá přehánět a dobře mířená přes zadek z dobrého důvodu nikomu neublíží."

Najdou se ale i rodiče, kteří jakákoli „plácnutí" a jiné fyzické tresty neuznávají. „Podle mého to ve většině případů bez těch tělesných trestů zvládnout jde, ale je tam jedna hlavní podmínka - musí se chtít a člověk o tom musí být přesvědčen, že to půjde. Pokud někdo zastává názor, že bez toho to nejde, tak to prostě nejde," myslí si Karolína Havlická.

Pro mladou maminku Zoru je jakýkoli fyzický trest na dětech nepřípustný. „S manželem jsme si ve výchově vybrali tu těžší cestu nastavování hranic jinak než plácáním nebo planými výhrůžkami. Ta cesta je o to těžší, že jsme ji sami na sobě nezažili. Byla jsem vychovávána klasicky s občasným plácnutím a pocit, který si pamatuji určitě není, že jsem si to zasloužila i když to rodiče mysleli „dobře". Když mě naštve kolegyně v práci nebo kamarádka, že bych ji nejradši jednu vrazila, udělám to?Ne. A svoje milované dítě, které se neumí bránit, plácnout mám a ještě s pocitem zadostiučinění, že to přece dělám z lásky pro něj? To ne."

Rodiče jsou při výchově stále častěji bezradní

Česká republika /ROZHOVOR/ - Zatímco v západní Evropě jsou například tělesné tresty úplně zakázané, u nás je přístup k nim poněkud tolerantnější. Ani rodiče v tomto ohledu nemají jasno. Jak ukázal poslední průzkum agentury MML - TGI, zhruba třetina dotázaných je proti fyzickému trestání, zatímco pro stejnou část  rodičů do výchovy patří. Za nepřiměřenou výchovu se ale vedle fyzického trestu pokládá i ta, která je příliš liberální. „Rodiče jsou si však stále častěji nejistí a neví, jak chování dětí ovlivňovat," říká před zítřejším Mezinárodním dnem dětí  klinická psycholožka Alena Paloušová, která se zabývá dětskou psychologií  a orientuje se také na rodinnou terapii. Tradiční pojetí rodiny se podle ní v posledních letech sice až tolik nezměnilo, toto téma spíše obklopuje řada otazníků a protichůdných názorů. „Domnívám se, že tradiční rodina nad námi stále visí, a lidé o ní ví a různým způsobem se vůči této představě vymezují," dodává.

Kdo z rodičů přichází častěji k dětskému psychologovi?
V poslední době jsme zaznamenali dobrý trend. Stále častěji chodí oba rodiče. Pokud nepřijdou oba, je mnohem běžnější, než bylo dříve, že s dětmi přicházejí otcové. Samozřejmě stále existují rodiče – a spíše tátové, kteří neuznávají nějakou poradu u psychologa. V zásadě je spolupráce s oběma rodiči dnes už běžná, což je velmi pozitivní.

Změnil se přístup k dětem?
Ze strany rodičů je častěji nejistější, než býval dříve. Je různorodější, akcentuje „osobnost" dětí a jejich neovlivňování tradiční výchovou. Rodiče si myslí, že by měli hodně věcí nastudovat, a méně často řeší situaci přirozeným, instinktivním způsobem. Nic nelze paušalizovat, ale jde o jev častější  než dříve. Navíc kvůli výchovným problémům se dnes chodí lidé radit se stále mladšími dětmi. To ještě před deseti nebo dvaceti lety nebývalo.

V čem je situace jiná?
Dnešní rodiče si při výchově často neví rady. Cosi to vypovídá i o generaci jejich rodičů. Na problémy rodin je třeba se dívat v širším vícegeneračním kontextu. Svou roli sehrála i totalitní společnost, život ve dvou rovinách: bylo jasně rozděleno, co se smí říkat doma a co mimo rodinu. Proto tak široký porevoluční příklon k různým alternativním výchovným přístupům. Svůj vliv měly i pochybnosti o tradiční rodině.

Měla by být nějaká hranice v liberální výchově?
Hranice být určitě musí. Právě proto, že rodiče často neví, kde a jak ji stanovit, mají s výchovou problémy.

A co dnes oněch „výchovných pár facek"?
Právě na tom se nejvíce projevuje rodičovská nejistota. Někdy se bohužel i legislativně až příliš zasahuje do intimity rodin. V zásadě se domnívám, že když rodič plácne dítě přes ručičku, je to pořád nějakým způsobem běžné a často účinnější než dlouze věc vysvětlovat. Dospělí se ale bojí tohle přiznat. Vesměs se předem brání, že oni přece děti nebijí. Pak se ale ukáže, že výchovný pohlavek dá občas téměř každý. To, jak se démonizuje fyzický trest, má své dopady. Když dítě cítí u rodiče nejistotu, o to víc „tlačí na pilu". Hledá své hranice. Dospělí jsou bezradní, když vysvětlování nepomáhá. Když se rodič nebojí plácnout, kupodivu tělesné tresty vůbec nepotřebuje. Hranice je prostě pro dítě srozumitelná v jeho autoritě.   (Zdena Kolářová)