Pro jistotu je na titulní straně ještě uvedeno Jedenáctiletá škola v Jičíně. Tak se totiž škola tenkrát jmenovala. A byla tříletá. Za tři roky maturita. Tenkrát šlo všechno rychleji, aby se socialismus včas vybudoval.

Do téhle třídy chodili pánové Vilém Hofman a František Větrovský. Protože oba jsou navzdory důchodu lidé činorodí, rozhodli se někdy okolo roku 14, že ze vzpomínek spolužáků udělají knížku. A tak od třinácti z nich vybrali slohové práce. Přidalo se ještě opatřit dalších patnáct vzpomínajících Jičíňáků a přespolních. Dětí profesorů, kamarádů, ještě žijící kantorů. Prostě těch, kteří měli co sdělit.

V knize nejde jen o veselé příběhy z doby studií. Ve vzpomínkách ožila doba ne tolik vzdálená od války, ale pro dnešní lidi dávno minulá. Není tedy knížka jen kratochvilným čtením, ale docela zajímavým poznáním „jak to tenkrát bylo“. Stačí si prohlídnout tehdejší maturitní otázky z různých předmětů. Pánové editoři se omlouvali: „Pokud si někdo dělá legraci z kantorů, neznamená to, že chce někoho dehonestovat.“  V tomhle směru se doba příliš nezměnila. Snad jen, že si tenkrát žáci či studenti nedovolili to, co dnes.

Kniha vznikla nákladem vlastním a tak počet výtisků nepřekročil 85 kusů. Zajisté je k dispozici v knihovně.  Editoři V. Hofman a F. Větrovský kromě toho, že při přípravě knihy odevzdali velkou práci, obstarali i tisk. Tohle je příklad, jak při dobré vůli lze si vydat svou knížku.

Vzhledem k tomu, že Pan doktor Hofman je též úspěšným studentem Univerzity třetího věku a má v současnosti i osmdesáté narozeniny, přišli mu gratulovat současní spolužáci. Dalším gratulantem byl lékařský kolega Ivan Hejduk, který se po dlouhé době představil se svými houslemi. Vivaldi, i závěrčný Montyho čardáš dokázal, že někteří zubaři na housle umí.

Pěkné odpoledne. Sešli se milí lidé, kteří si mají při dobrém díle spolu co povědět. A dík, knihovno.

Bohumír Procházka