Stojím v hloubi lesa ve středu kola, horizont mne obepíná. Obzírám jej, tančím kolem své vlastní osy s hlavou zvrácenou a v tichém kaleidoskopu si promítám, jaký že ten kolotoč vlastně byl… Jaké obrazy mně nabídl, které z nich mne zaujaly a které bych raději minul…

Co nového mi přinesl a co mi vzal. Stojím tu s pokorou a jako by mé tělo bylo alespoň na okamžik tím svorníkem mezi nebem a zemí, jež smysly nezachytíš.
Snažím se vytěsnit zbytečné… odhazuji vše pomíjivé. Usmívám se nad ději, které pod vlivem gest a slov nažhavily dav, aby byl unášen tím nepodstatným a uteklo mu to podstatné… Obávám se, když vidím tu velkou hračkárnu světa, která vyplňuje čas i prostor mnohých chvátajících. Proto se zastavuji, abych se ukotvil, nechci pocítit úzkost z prázdnoty.

Některé obrazy chvíli podržím ve své mysli. O těch nemluvím, nad nimi pláči nebo se z nich raduji. Jiné se skrze toto malé zas-tavení snažím přetavit jakousi vnitřní tavbou, proměnit je a tím i sebe, abych je neopakoval… Ta malá plátna se dají ještě zvládnout, horší jsou ta velká, do kterých jsme denně vetkáváni. Je tu však něco, co je přesahuje… S tím se setkáš jenom v mlčení.

Když se uroboros, had zahryzne do svého vlastního ocasu, nastane bezčasí… Cosi se uzavírá, aby povstalo to nové… ještě neposkvrněné. Tehdy se otevírá hlubina, do které můžeš nahlédnout, kde čas a prostor jedno jsou, abys viděl, tedy věděl…

Vždyť Zemi osvítilo nové Slunce a my se spolu s ním v rytmu Jeho kroků vydáváme na novou pouť návratu… cestu světla, ale i tmy…   Ivo Chocholáč