Ta jistě charakterizuje výrobky nejmasovější – jako je typické české sklo, umělecké, lisované nebo ryté a broušené. Dekory na porcelánu, keramice, ale i textil a další obory – a ty vytvořily díla osobité kvality, takže se mluví o typickém českém řemeslném výrobku.

Práce v těchto oborech předpokládá některé specificky vyvinuté schopnosti, které se zdokonalovaly během staletí. Jde o vlohy zručnosti, přístupy a způsoby pojednání tvarů a dekorů. Je to osobitý vkus a estetický cit, který vzbuzuje zvláštní pozornost. V něm se umocnily bytostné síly země, přírody a práce našeho lidu či prostředí, pohled na život a chápání jeho hodnot.

Prakticky to znamená, že práce českých řemeslníků (a ne naplaveniny z Východu) má svébytný charakter, obsahovou náplň, ale i způsob zacházení s nářadím. Často vyzní tyto hodnoty jako jejich oslava, či viditelný symbol češství.

S tímto rysem vzbuzuje naše řemeslo zájem v celosvětovém měřítku. Proto se konečně mluví o českém řemeslníku, čímž se zdůrazňuje vysoká úroveň jeho dovednosti, ale i jeho základní vztah k práci a jejímu smyslu. Za příklad se dává jeho zaujetí dílem, mistrovství, zdatnost, smysl pro materiál, preciznost a virtuozita.

V tomto smyslu mají velký význam střední odborné a vysoké školy. Hrají významnou úlohu i při vztahu řemesla a výroby, propagace a jak by se měla tradice českého řemesla rozvíjet v nové poloze vyvolané dobou a jejími potřebami. Bohužel doba tomu moc nepřeje.

Mnozí mladí nechtějí pracovat, ale jen se protloukat. Měli by (oni však nechtějí) navštívit rukodělné dílny našich kovářů, truhlářů, sklářů, keramiků, ateliéry restaurátorů či renovátorů veteránů. Poznáte, že zlatý český ruce jsou pořád upracovaný, pracují s láskou a jsou žádaný, a to nejen u nás. A pak se může také dělat umění. Není přece umění bez řemesla. ⋌Petr Heber