Těžko se vyrovnávám se zprávou, že letošního 8. března ve věku pouhých 62 let Vladimír zemřel. Delší život, který mu nebyl dopřán, totiž v duchu vidím jako řadu nástrojů, jež by bývaly ještě mohly vzniknout a znít. Jsou to nespravedlivě nenaplněné sny – protože Vladimír o tvaru a zvuku svých nástrojů doopravdy snil a svou prací se těm snům pokoušel přiblížit.

„Každý houslař přece doufá, že postaví ten nejlepší nástroj," řekl mi před lety. „Těším se, že jednou dostanu do ruky ten kus dřeva, se kterým se naprosto ztotožním, vezmu svoje dvě tři dlátka a budu ho pomalinku vydlabávat. A když třeba ucítím, že tomu dřevu nerozumím, počkám si dva tři měsíce, dokud se neukáže, že už by to zase mohlo jít. Že už to zase je v hlavě i v rukách… Nemohl bych pracovat, kdybych neměl tenhle cíl."

Kdykoliv mi Vladimír poodkryl něco z toho, o čem se poučil při své práci se dřevem, měl jsem pocit, že jinými slovy vystihuje tytéž tajemné zákony, které vypozorovali třeba staří čínští filosofové. Přitom všechny zkušenosti získával sám, nepocházel z žádného tradičního houslařského rodu a pro řemeslo se definitivně rozhodl až v první polovině 90. let, když dovršil čtyřicítku.

Autorské nástroje
Živil se pak hlavně běžnými opravami hudebních nástrojů, ale tím dílem, na které se skutečně soustředil, byla stavba mistrovských houslí. Jeho práce postupně začaly získávat i ceny na houslařských soutěžích a zjednaly si také uznání u členů Cechu houslařů pražských.

Houslař ze Štikova si velmi považoval, když byl mezi ně přijat, a v posledních letech dokonce vedl cechovní kroniku.
Co ale stojí za zvláštní povšimnutí, to jsou Vladimírovy niněry, lyry, harfy, trumšajty a další zřídka vídané nástroje. U těch se totiž nejlépe projevila jeho vynalézavost, schopnost nového konstrukčního řešení a cit pro nezvyklý zvuk. Je například autorem lyr, k jejichž zaoblenému srdčitému tvaru se nechal inspirovat obrázkem madony, který ho zaujal při návštěvě jedné chalupy poblíž Lomnice nad Popelkou.

Spolupracovníkem, který Dufkovo hledačství v oblasti historických nástrojů dlouhodobě podněcoval a zajišťoval znalostmi, byl hudební skladatel Jaroslav Krček. Právě on také přišel s myšlenkou jejich nástroje vůbec nejnáročnějšího – chromatické harfy vybavené dvěma různě laděnými řadami strun.
Vladimír mi jednou řekl, že nemá rád neosobní zakázky a nejlíp se mu pracuje, když má možnost si svého zákazníka „oposlouchat". Podle toho, jak na něj ten který člověk působil, dokázal mu vybrat odpovídající dřevo, odstín laku, ale hlavně zvukové zabarvení. Nechával se vést sluchem, aby dokázal rozpoznat i ty nejjemnější záchvěvy. A to nejen hudební. Bojím se, že setkání s podobnou vnímavostí budou v našem světě čím dál vzácnější.    Jaromír Typlt