Noe aneb než se chovat jako dobytek je lepší chovat dobytek režiséra a autora Jiřího Jelínka je prostě bombou!

Kočovné představení o sexu, přežírání, chamtivosti a našich dalších hříších i Noemově cestě se zvířaty se zrodilo na roškopovském kopci v rámci výtvarně-divadelní dílny pod vedením Jiřího Jelínka a Matěje Pospíšila.

Pět dnů, kdy se sedm žen snažilo vzájemně poznat, žít v přírodě, spát venku pod stany, osvojit si gestikulaci, text, písničky, vyrobit loutky ze šrotu se pak dalo na dalších pět dnů všanc publiku. To chce rozhodně kus odvahy i smyslu pro humor. Sedm umělkyň tím vším oplývá.

Novopečené umělkyně
„Na dílny jezdím do Roškopova už šestým rokem jako vedoucí, znám Jirku i Matěje, a tak jsem se rozhodla zúčastnit se dílny pro dospělé. Ze začátku to chtělo hodně imaginace, ale jinak to bylo super. Užívaly jsme si to," líčí Dita Bauerová z Hořic.

Jiří Jelínek
Jiří se narodil 13. 8. 1973 v Hradci Králové. Vyučil se strojním mechanikem pro stroje a zařízení. Je autorežisérohercem na volné noze. Mezi jeho záliby patří psát divadlo, režírovat divadlo, hrát divadlo a kreslit komiksy. Má rád Janu Posníkovou, ale kdyby se ptala Bára Šebestíková, asi by odpověď zněla jinak. Mezi jeho speciální schopnosti patří, dělat na první čtené, že čte text budoucí hry z prázdného notesu. Nejvíce se bojí sebe. Doma má dvě děti a ženu.Autor, režisér a herec Jiří Jelínek je zakladatelem významného českého loutkářského souboru Dno Hradec Králové, ve kterém působí zhruba 10 let. Po čase spolu s několika jeho členy začal spolupracovat s Vladimírem Morávkem v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde hrál a režíroval. A s tímtéž režisérem poté odešel do Brna, do Divadla Husa na provázku. Po čytřech letech angažmá ukončil a vydal se na volnou nohu. Spolupracuje s divadly Minor, Reduta nebo se Studiem Ypsilon. Režíroval Carmen ve Zlíně. ⋌zdroj internet

Magdaléna Píchová z Prahy zná Jiřího Jelínka a jeho tvorbu, a tak zatoužila setkat se s ním osobně. „Bylo to fajn, jen počasí bylo náročné. Mým hlavním záměrem bylo přestat psát diplomku a soustředit se na něco jiného, což se mi podařilo," hodnotí jedna z účinkujících, která má za sebou zkušenosti s improvizačním divadlem.

Múzou nepolíbená byla Magdalénina maminka Markéta. „Pana Jelínka obdivujeme už dlouho. Když jsme zjistily, že můžeme být uvnitř dění, hned jsme se této příležitosti chopily. Bylo to moc fajn, výborný. Jiří neustále hraje, i když připravuje divadlo. Je to zajímavé, veselé, plné nápadů. Ráda bych přijela i příští rok," řekla nám Markéta, která s sebou přivezla i druhou dceru.

Ta hrála bravurně na saxofon a s Matějem vytvořila sehraný pár.

Pavlína Kročová ze Štěchovic byla mezi amatéry jediným profesionálem. „Hraju se skupinou nadšenců, vede nás Terezka Nováková. Jiříka znám několik let, je to báječný, talentovaný kluk, který má neuvěřitelné nápady a strašně nabíjí člověka energií. Je to hrozná radost a sen každého loutkáře potkat tak nápaditou osobnost," chválí režiséra se slovy skvělé, skvělé, skvělé!

Pačáky v roškopovské dílně zastupovala Vendula Suchardová. „Příští rok bych se určitě přihlásila znovu. Překvapilo mě, že jsme navštívili šrotoviště a použili snad úplně všechno. Poskládali jsme to dohromady a vytvořili neskutečný celek. Jirka je obrovský profík s fantastickými nápady. Matěj je profesionál každým coulem, skvělý hudebník, bavilo mě i zpívat, prostě se mi to líbilo."

Pohled z druhé strany

„Chvíli mi trvalo, než jsem se naladil na jejich myšlení, ale bylo to moc hezké," hodnotí představení Pavel Řehák. „Mně se to moc líbilo. Byl jsem upoután ke šrotu. Je vidět, že odpad se stal médiem, s kterým dokážou lidé úžasně pracovat, takže já jsem z toho na plech," vtipkuje Patrik Sucharda.

„Nesmírně jsem to ocenila. Forma byla akorát, byla přitažlivá, mělo to šmrnc, rytmus, trošku sprosté, ale ne moc, používali odpadky, měli krásné písničky. Nesmírně se mi to líbilo a ještě jsem tu potkala kamarádku ze svých dětských let," hodnotí výkony amatérských herců Jana Řeháková.

„V rámci jednotlivých dílen se nesnažíme účastníky pouze učit řemeslu, ale chceme je vést k vnímání svého okolí, prostředí, světa druhých lidí, ke snaze porozumět, respektovat a spolupracovat," uvedla Kateřina Krejčová, která je hlavní organizátorkou letních dílen pod roškopovským nebem.


Každý vnesl do divadla kousek svého já

Rozhovor s režisérem a autorem hry Noe Jiřím Jelínkem z divadla Dno: Jiří Jelínek jezdí do Roškopova už více jak osm let. S kamarády tu připravuje dílny pro děti a vždycky ho to baví. Vloni se dohodl s Katkou Krejčovou na tom, že letošní dílny budou určeny ne dětem, ale dospělým.

Téma dílny jste měli vymyšlené dopředu nebo to byl momentální nápad?
To jsme měli připravené. Věděli jsme, že to bude Noe a že budeme na kopci v bývalé střelnici. Je to takový divoký tábor jak za starých časů a právě v těchto podmínkách se skvěle rodilo naše představení o konci světa. Od začátku jsme věděli, že tu mají hasiči šrot a že z něho chceme vytvořit kulisy a loutky pro naše divadlo. Měl jsem nějakou vizi, ale je to tak, že když se dělá divadlo dohromady, tak do toho každý vnese kousek svého já.

Hru doplňuje zpěv. Písničky jste měli také předpřipraveny?
Ne, ty se rodily na místě. Všechno vzniklo během pěti dnů. Máme z toho obrovskou radost.

S čím vaše nová scéna oslovuje diváky?
Jsme pouličním divadlem a naším cílem je diváky pobavit smutnejma věcma. To znamená, že hrajeme o samých smutných věcech - o hříších, konci světa, potopě, civilizaci a podivným stádiu šrotu. Hrajeme veselou formou a věříme, že diváci se budou smát. A když si z toho něco odnesou, tak jen dobře.

Jak hodnotíte výkony svých dospělých žáků? Co pro ně bylo nejtěžší?
Asi ta litinová vana (žertuje Jiří). Všechno jim šlo úžasně. Jsou to pusinky, zlatíčka, a když nás štvou, tak jim dáme nějaký složitý herecký úkol a ony nás pak milují.

Překvapily vás něčím?
Že přijely a hlavně neodjely. Že se sedm žen sebere a vyleze na kopec, aby tam bylo s dvěma volama, to je od nich prostě pěkný, a pak ještě s jedním koněm.