Žebrák zatlačí, vrata se otvírají, lidé vcházejí. Uprostřed dvora vysoká postava v livreji. Má kouzelnou skleněnou kouli, v ní svíčku. To je jediné světlo, lidé jdou za ním do oktogonu. Tady u klavíru skladatel zuřivě píše svou skladbu, vstane, tančí, napsaná melodie najednou zní. Protože ve výklencích Jana a Jarmila, velká a malá harfa. Tempo se stupňuje. Muzikant - tanečník je vyčerpaný. Každá tvorba vysiluje. Průvodce se svým světlem vede lidi na terasu.

Tam dívka Magdaléna. Na bílé sukýnce má svíčky. Tančí své vyznání, hledání stínů. Přidává se klavír. Je rozladěný, jeho zvuky jsou podporovány mihání světýlek. Nebo je tomu naopak? Tanečnice padá. Světlo průvodce pohybuje se dolů po schodech.

Ve sklepě lidé, přitahováni svíčkou průvodce, vytvoří kruh okolo zdí. Tanečnice Zuzka je oblečena stejně. Ale je uzavřena kamennou zdí. Má jen židli a hudbu. Trochu světla, které se mění. Laďka nahoře, ve dveřích které nikam nevedou, hraje na tibetské mísy, bubínky a vlastní ústa. Dívka v bílém útočí i na zeď. Hledá. Marně. Padá. Shora se sypou bílé vločky.

Ale to už jdou lidé za svým světlem. Ve dvoře je kolotoč, na něm pověšené láhve. Světla je málo, na co taky? Vysoký pán v černém nalije a nabídne: „Pijte!" První slovo po téměř hodině. Pak zazní niněra, přidávají se harfy. Lidé přicházejí, přijímají nabízený nápoj. Po každé nabídce se kolotoč pomalu pootočí a přijde další, jiná láhev. První sklenku dostává žebrák.

Tak začala v lodžii dne 19. září Malá divadelní inventura. Trvala do neděle 22. září.   Bohumír Procházka