Rozuměj fotky na výstavě Josefa Honyse v jičínské galerii, které dokreslovaly jeho pestrý život. Byla otevřena ve středu 9. března. To byla parta, která tenkrát dělala experimentální poezii a všelijaké zajímavé moderní techniky. Už nemyslím jičínské horolezce. Tohle byli výtvarníci a básníci. Jiří Kolář, Josef Honys, Josef Hiršal (z Chomutic) a další. Taky tam měli jednu holku, jmenovala se Bohunka Grégrová.

Používali výrazy jako je nekomunikativní poezie, seriáž. Tj. míchali oba žánry, poezii a výtvarno. Jakoby dvě vrstvy. Na jedné je báseň, nebo jen samostatná slova, na druhé obraz, grafika. A to se dá na sebe. Hledej, diváku skrytý význam, smysl. Ale to nestačilo, jak prozradil syn malíře, který na vernisáž přišel, pokoušeli se přidávat i zvuk. Ze starého tehdejšího magnetofonu. Doma na gauči.
A surrealismus. Jistě. Mnoho tuze barevných pláten. Pro mnohé byla inspirace ve skalách. Až v jičínském zámku si divák uvědomí jejich surreální rozměr.


Přišly i děti na vernisáž. Daniela a Vít. A vzpomínaly. Pro ně zajisté zážitek. Samostatných výstav jejich otce mnoho nebylo. Pan Vít vzpomínal na domek, kde měl tatínek ateliér. Za podivných okolností ho někdo zničil. I část tam uloženého díla. Inu – osud surrealistův.
Výstava otevřela synovi stavidla vzpomínání, na které by třeba doma nedošlo. I to jsou užitečné věci vernisáže.

Pan malíř přemalovával. Někdy. Buď obraz nechal a použil zadní stranu plátna, nebo na hotový obraz maloval ty své čáry. Spojoval motivy, dával dílu nový smysl. Mnoho vystavených obrazů nese název Bez názvu. Jest to bezradnost? Podle Víta Honyse ne. Jen dává divákovi možnost si děj na obraze pojmenovat sám. Dát mu svůj vlastní význam.

Jděte, dávejte! Výstava v Regionálním muzeu a galerii potrvá do 10. dubna. Snímky z vernisáže na webu.   Bohumír Procházka