Tento svátek, přicházející 40 dní po „Narození Páně", čili po 25. prosinci, se původně jmenoval Hypapanté a navazoval na biblický příběh setkání se starce Simeona s malým Jehošuou ben Josef, jak znělo občanské jméno Ježíše. Tento děj je zachycen ve druhé kapitole Lukášova evangelia.

Později se svátek dlouho jmenoval „Očištění Panny Marie", což bylo v návaznosti na judaistický příkaz 40 dní po narození chlapečka vykonat rituální očistu a obětovat v Chrámu. Při narození dívky byla doba rituální nečistoty dvakrát delší… Lidové jméno „Hromnice" je odvozeno od posvěcených svíček, majících chránit stavení od blesku, zla a ďábla. Tomáš Štítný ze Štítného píše roku 1376 o pověrečné víře v ochrannou moc v tento den svěcených svíček: již jeho současníci věřili, že její plamen odhání bouřky.

V některých chalupách Jizerek se zvyk o bouřkách zapalovat svěcené svíčky dosud udržel. Stejně tak se dávává doma zemřelým starým lidem do rukou zapálená Hromnička, mající jim zajistit bezproblémovou cestu k soudné stolici Boží. V některých vsích na Rýchorsku hospodář ihned po příchodu z kostela obešel se svěcenou svíčkou úly, čímž je chtěl chránit před zloději.

V tento den se nesmělo šít, neboť hrot jehly přitahoval blesky a rušil tak funkci právě donesené hromničky. Ze stejného důvodu se nesmělo klít ani žertovat. V Podkrkonoší se věřilo, že ten, kdo bude na Hromnice tancovat, zemře ve tmě.
Paní Krausová z Pustin říkala, že „nemráti, kerý se na Hromnice muckaj, budou miť celej rok víter v pytliku".
Další úsloví: „Tá štrykuje aji vo Hromnicích" o hamounce, riskující pro zisk i malér.

3. únor – sv. Blažej
Atribut: Dvě zkřížené svíce. Patron trpících. V Sudetech se věřilo, že Blažej byl patronem počasí a ochráncem před silným větrem. Tato víra byla zřejmě odvozena z podobnosti jména Blažej s německým „Blasen" = foukati, váti.
V tento den se často „krmil vítr" moukou, solí a drceným hrachem proto, aby „nažrav se, pokoj polím dal". Sluneční svit v ten den zajišťoval celoroční zdraví - ráno posilovalo slunce děti, v poledne dospělé a večer starce. Proto se lidé v jim „příslušející" části dne polo nebo zcela nazí vystavovali slunečním paprskům.

Odtud úsloví: „Šmejdí, kde bude na Blažeje chytať zdraví" o šmírákovi, pídícím se po pohledu na nahé ženy.
Blažej je sudetským patronem větrných mlynářů a hráčů na dechové nástroje. Vedle toho je i ochráncem před krčními chorobami – ještě na začátku XX. století běžný lidový léčebný postup při těchto chorobách obsahoval i zkřížení v tento den posvěcených svící pod bradou nemocného… prý to občas pomohlo.

Historický Blasios byl roku 316 biskupem ve východoporské provincii Pontus (dnešní Turecko). Pro svou víru byl nejprve drásán železnými hřeby, a proto, že jej ani bolest nedonutila zříci se víry, tak byl sťat. Cestou na popraviště viděl ženu plačící nad malým synkem, dusícím se rybí kostí… Biskup mu spoutanýma rukama požehnal a kost vyskočila…

Patří mezi 14 svatých pomocníků – modlitba k němu má pomáhat proti pocitu beznaděje i proti dalším životním krizím. Odtud povzdech příchovského pošťáka pana Kučery, sebevrah „nestih křiknouť na Blažeje".

S jeho jménem jsou spojeny nejstarší „obchůzky scholárů" (žákovské koledy), při nichž studenti s koši na pečivo a rožněm na maso obcházeli domácnosti a vyprošovali pro domácí ochranu proti bolestem zubů a pusy. Ze získaných potravin jim pak rechtorka připravovala hostinu. Tomáš Štítný ze Štítného kritizuje rechtory, které „lepší sobě vzavše, scholárům kosti a hlad do mísi dají" Inu, již tehdy platilu: Nepokradeš, nebudeš mít…

5. únor – sv. Agatha, lidově Háta.
Zobrazována, kterak si v misce nese vlastní useknutá ňadra. Šlo o krásnou sicilskou dívku, odmítnuvší nadbíhání římského senátora. Ten ji – jako dosud nepokřtěnou – ze msty udal jako křesťanku, takže byla uvězněna a mučena.

Dle legendy se jí ve vězení zjevil apoštol Petr, který ji posiloval ve víře. Součástí mučení bylo její prodání do nejhoršího přístavního nevěstince, kde však zázračně uchovala „květ panenství svého pro nebeského ženicha". Následně jí byla amputována „ozdoba těla jejího, kteráž ji činila nadobyčej žádoucí v očích všech, kterýmž o tělo, nikoli o duši, šlo", jak tento zákrok popisuje kramářská píseň.

Mučednice zemřela 5. února roku 251 – a to i přesto, že ji dle legend ošetřoval apoštol Petr. Věřilo se, že je ochránkyní proti sopečným výbuchům, ohrožujícím i její rodnou Catanii. Ještě roku 1886 byl její závoj použit jako (neúčiná) ochrana před lávou, vytékající z Etny…

Pití vody, posvěcené v tento den, mělo chránit před hadím uštknutím. V tento den svěcený chléb, daný dobytku, zajišťoval plodnost samic a sílu samců… Modlitba k ní měla chránit před uřknutím starou ženou.
Na Příchovicích žila pamětnice zaříkávání děvčat, měnících náhle a nevypočitatelně nálady. Ochranná modlitba obsahovala i větu… „ouřkla-li tě bába, pomáhej ti svatá Háta…" tato paní tvrdila, že často šlo o „nechání se ouřknouť Franckem", proti čemuž pomáhala rychlá veselka…

Úsloví: "Proti jedovatý hubě nemůž pomocť ani Hátin vaser". „Mušíli si jí splísť s Hátou" o dívce s velmi plochým hrudníkem.

6. únor – sv. Dorota.
Atribut: košík růží a jablek. Dle legendy byla dívka, pocházející z kappadocké Cesereje (dnešní Kaiseri v Turecku), jako křesťanka vězněna a odsouzena k smrti. Ve vězení ji navštívily dvě odpadlice od křesťanství, mající ji „zachránit před hroznou smrtí". Dorota je však vrátila zpět, do lůna církve – a následně před kata.

Cestou na popraviště tvrdila, že se těší do Ráje, kde po celý rok zraje ovoce a kvetou kytky. Právník Theofil se jí posměšně zeptal, zda mu odtamtud nějaké kytky a ovoce pošle. Vzápětí jí do cesty vstoupilo malé děvčátko a dalo jí tři jablka a tři růže, které Dorota poslala Theofilovi. Ten, po pohledu na zasněženou krajinu, uvěřil v Krista, za což byl později sťat.

Ačkoliv ji legendy zařazují do oblasti východní církve kolem roku 303, tak se její jméno nevyskytuje v žádném ortodoxním seznamu světců a i v západní církvi se úcta k ní objevuje až v sedmém století. O oblibě této světice v Čechách svědčí staročeská verze legendy o jejím umučení, mající vzor v latinské Legendě auře.

Zde má zřejmě kořeny zvyk „chození s Dorotou" (někdy místně s „Důrou") v němž původně šlo o obchůzkové hry, znázorňující život této světice. Součástí her byl i karetní souboj mezi čertem a katem, v němž se hrálo o duši krále, odsoudivšího Dorotu. Ve hře vystupuje i starší kat, udiveně říkající: "Pohleď, druhu milý, co se s tou osobou děje/ čím víc jí trápíme, tím krásnější je." Jeho mladší druh mu odpovídá: „Na to udiveně hledím / a tím víc po ní toužím" (z jarmareční písně, v podání paní Nichtgrunové).
Zde asi má kořen úsloví „Tá je jak Dóra" o ženě, která si, vzdor tvrdému životu, uchovala tělesnou krásu a přitažlivost. O šikovné zahradnici se zas říkalo, že se „Mušíla učiť u Dóry."
Pranostika: Na svatou Dorotu odmeť sních od plotu.

12. února – sv. Marina. Žena - mnich.
Dle středověké legendy se otec této dívky stal v Bithinii mnichem a svou dceru vzal v přestrojení za chlapce do kláštera, v němž dívka žila i po jeho smrti. Byla označena za otce dcery místního hostinského, s níž se jako „bratr Marin" velmi často a přátelsky stýkala. Proti nařčení se nebránila, odešla z kláštera, a pět let se kála…

Po čase se vrátila do kláštera a žila v něm až do smrti. Její skutečné pohlaví bylo odhaleno až při pohřbu, kdy bylo shledáno, že je pannou… Tato legenda může mít kořen ve skutečné události, která se stala v klášteře Schonau: v roce 1188 zde pohřbívali mnicha Hildegunda, žijícího v komunitě více než dvacet let. Přitom se zjistilo, že šlo o Hildegundu.

O podobném případě se v jednom ze svých kázání zmiňuje již svatý Jan Zlatoústý (zemřel roku 407), který jej uváděl jako důkaz možnosti cudného soužití ženy s muži. Tento církevní učitel však anonymně mluví o „jedné zbožné dívce".
Úsloví: „Dělaj z Maríny Marína" o rodičích, vychovávajících děvče jako chlapce.
Aleš Jaluška