Jan Rozsévač: Nyní chci hrát především fotbal, který mě bude bavit

Osobnost Deníku

Dlouhé zranění, pak hned vítězná branka: Vleklo se to, přiznává dětenický Pešta

Lepší vstup do jara si nemohli přát. Fotbalisté Dětenic v okresním přeboru na Jičínsku…

Přečíst článek >

Fotbalista, který v dorostu působil ve Slovanu Liberec, nyní po dvanácti letech dojíždění do Nové Paky nebo Nového Bydžova zamířil do svých rodných Hořic, kde žije s rodinou. Od začátku sezony působí v kádru aktuálně čtvrtého celku 1. A třídy a jeho přínos pro mužstvo je naprosto evidentní.

„Snažím se hru mužstva trochu usměrňovat, hodně na spoluhráče mluvit a vytvářet pozitivní atmosféru," říká současný kapitán, ústřední postava týmu s výbornou kopací technikou a kreativními schopnostmi.

Jak jste se dostal ke sportu a jaké byly vaše fotbalové začátky?
Ke sportu mě odmala vedli rodiče. Jezdil jsem se dívat na tátu, který také hrál fotbal, tak to asi bylo předurčeno. Jinak jsme ale s rodiči a starším bráchou všichni jezdili lyžovat, bruslit, hráli tenis, jezdili na kole, výletovali po horách. V žácích jsem kombinoval fotbal a stolní tenis za Sokol Ostroměř. Pak již převládl závodně fotbal. Jako elév jsem začínal v Milíčevsi a následně v Hořicích.

Okusil jste divizi, třetí ligu a popasoval se s výbornými fotbalisty. Na jakou etapu, momenty nebo hráče ve své dosavadní kariéře nejraději vzpomínáte?
Určitě na zápasy v dorostu za Slovan Liberec, kde jsem se potkával s hráči jako Jiří Štajner, Honza Nezmar atd. Zahrál jsem si se slovenským reprezentantem Filipem Hološkem nebo ještě v nedávné době kapitánem Teplic Milanem Matulou. Dále se nedá zapomenout na postupové sezóny do divize C a ČFL, kde byla skvělá parta, člověk si fotbal užíval se vším všudy a potkával se se skvělými fotbalisty. Jako příklady uvedu chrudimského Radima Holuba, za Písek hrajícího Míru Slepičku nebo zápského Davida Kalivodu.

Pojďme do současnosti. Od letošní sezony oblékáte dres Hořic. A to i přesto, že mělo o vaše služby kromě Unionu 2013 zájem vícero dalších týmů z vyšších soutěží. Co vás přimělo vrátit se do Hořic?
Po dvanácti letech dojíždění do Nové Paky nebo Nového Bydžova, když nebudu brát dorost v Liberci, jsem se rozhodl „z rodinných důvodů" po narození druhého dítka zakotvit doma a věnovat se více nové generaci sportovců. Navíc mi manželka řekla, že mě pustí jen na nejbližší fotbalové hřiště, což je Gothard (smích).

Hořicím patří po podzimní části čtvrté místo. Jak zatím polovinu sezony hodnotíte a jaký dojem na vás mužstvo udělalo?
Myslím si, že 1. A třída je letos velice kvalitní, což způsobil překvapivý sestup Bělohradu a Libčan z krajského přeboru. Čtvrté místo je tedy určitě úspěch a polovina soutěže se musí hodnotit pozitivně. Máme velmi mladý tým (trochu kazím průměr, ale zase už většinou nemusím nosit pomůcky) a hlavně všichni hráči jsou z Hořic nebo nejbližšího okolí, což má určitě vliv na pěkné divácké návštěvy. Pokud tým vydrží pohromadě (parta je dobrá) a budou se vyhýbat zranění, myslím si, že se do budoucna můžeme pokusit o postup do krajského přeboru, který by Hořicím slušel. Fotbalu člověk věnuje docela dost času, tak ho hlavně musí bavit, jinak by to vše ztrácelo mysl. V Hořicích jsem prozatím ten smysl našel.

V hořickém týmu jste přebral roli kapitána a tvůrce hry. Jak vnímáte svoji klíčovou pozici na hřišti i v kabině?
Kapitánskou pásku jsem dostal v přípravném zápase, aby se mi pěkně zakulatilo zápisné, a tak nějak už mi zůstala. Je ale pravda, že se snažím hru mužstva trochu usměrňovat, jelikož v prvním přípravném zápase jsem byl již v šedesáté minutě v křečích, protože kluci hráli „Anglii" nahoru dolů, tak se snažím zapojit i trochu „Španělska" – přihrávku do strany a i dozadu. Na hru a na kluky se snažím hodně mluvit, protože k týmovému pojetí hry to patří. Snažím se, aby v týmu byla pozitivní atmosféra. Potvrdit, jestli se mi to daří, by ale musel někdo jiný.

Ztráta mužstva na čelo tabulky není veliká. Má současný kádr na to, aby se udržel v popředí tabulky, případně ještě přeskočil vedoucí duo?
Udržet se v konktatu s čelem je naším cílem a určitě bychom se mohli posunout i k postupovým příčkám. Osobně si ale myslím, že na postup a krajský přebor nejsme v letošní sezóně ještě připraveni. Pokud se bude i nadále naplňovat filozofie vlastních hráčů a budou se zdárně začleňovat do týmu hráči z dorostu, tak na postup určitě myslet může. Máme mladý tým, takže budoucnost tu určitě je.

Tým je v přípravě na jarní část. Jak se vám tréninky zatím jeví a čím se podle vás vyznačují?
Začátek zimní přípravy se vždy věnuje nabírání fyzické kondice, což je nepopulární období, kdy jsou časté absence a bohužel i zranění, což se nám bohužel nevyhnulo. Stále ovšem ještě nějaký čas zbývá, a to se dá ještě hodně věcí dohnat a natrénovat, což doufám, bude i náš případ.

Dají se tréninky v týmu z 1. A třídy v nějakém ohledu srovnat s těmi třetiligovými?
Určitě dají. V divizi i ČFL jsme měli tréninky rozdělené. Pozápasový byl regenerační, v dalším jsme „dobíjeli baterky", následující trénink byl herní a pak předzápasový se střelbou a nácvikem standardních situací. V 1. A třídě máme nyní v průměru dva tréninky, obsah se tedy musí více kombinovat. Cvičení na trénincích jsou hodně podobné, kdy je největší rozdíl v intenzitě, rychlosti a i v přístupu jednotlivých hráčů ke cvičením.

Jaké máte v současnosti s Hořicemi cíle?
Můj osobní cíl je hrát fotbal, který mě bude bavit, následně doufám, že i ostatní kluky v týmu a samozřejmě i diváky, kterých chodí v Hořicích hodně. Tímto bych jim chtěl poděkovat za podporu.

Jste sportovní nadšenec. Půjdou vaše děti v otcových stopách?
Jednoznačně (smích)! S tříletým Kubou již máme za sebou plavecké, fotbalové a basketbalové začátky. Momentálně se zaměřujeme na lyžování (nejvíce ho baví komentovat biatlon), jízdu na kole a aktuálně i bruslení. Je radost vidět jeho zápal pro sport. Rozhodně ho budu podporovat ve všem, co ho bude ve sportu bavit. S malou Emičkou nacvičujeme zatím pouze zvedání hlavičky (smích).